Jeho příprava začala na uměleckoprůmyslové škole v Mladé Boleslavi na oboru řezbářství. Zdejší učitelé upozornili otce na synův talent a tím přispěli k rozhodnutí o studiu na Umělecko průmyslév škole v Praze, kde začal navštěvovat ateliér prof. Stanislava Suchardy v r. 1893. Profesorův lyrický a jemný styl žákovi plně vyhovoval, i pozdější práce jsou jím ovlivněny. Ve studiu pokračoval na speciální škole prof. Celdy Kloučka v r. 1896. Zaměření této školy mu umožnilo provádět dekorační a štukové práce na fasádách i v interiérech domů v Praze i mimo ni (plzeňské muzeum) spolu s dalšími žáky Kloučkova ateliéru (J. Drahoňovský, F. Kulhánek, J. Mára, Š. Zálešák, O. Šebor). Bylo načase prohloubit své znalosti a zkušenosti ve světě; první cesta vedla do Německa v roce 1900. Pracoval s dvorním sochařem Ernstem Westfahlem na štukové výzdobě císařského zámku, v Kolíně nad Rýnem s architektem Wehlingem na portále banky aj. A kam by vedla umělcova cesta jinam než do Paříže v r. 1902? Bylo ale třeba si také vydělávat, nejen poznávat. A tak pracoval na anonymních, spíše řemeslných pracech. Ale duch Paříže, návštěvy galerií a muzeí, život pařížské bohémy samozřejmě absorboval. Seznámil se i se Sarah Bernhardtovou. Přátelství navázal s českými umělci v Paříži A. Muchou, F. Kupkou, R. Váchou. Znalosti v keramické tvorbě obohatil u keramika světového jména Edmunda Lachenala. Pracoval také v ateliéru švédské sochařky Agnes Frumeriové. Studoval současně na privátní škole italského sochaře „Academi Collorossi“. V r. 1903 ho požádal prof. Kloušek, aby se vrátil do Prahy a své nabyté vzdělání a rozhled zúročil doma. Adieu Paris! Zařídil si v Praze Dejvicích ateliér se sochařem Pavlíkem, s prof. Kloučkem nadále pracoval na štukových výzdobách. V tomto roce se uvolnilo místo učitele modelování na Stát. odb. škole keramické v Bechyni. Doplnil si pedagogické vzdělání v Korutanech v kurzu prof. Breitnera z vídeňské Akademie výtvarných umění. Byl jmenován profesorem na bechyňské škole, oženil se s rodačkou z Újezda, s krásnou paní Emilií Fantovou.
Byl výborným pedagogem, nevnucoval studentům své názory ani umělecké vidění. Nezištně jim pomáhal v době studií i při zařazení do praktického života. Kromě náročné pedagogické činnosti neopustil tvůrčí sochařskou činnost, vytvořil řadu figur, dekoračních předmětů, talířů, plaket, váz. Nejosobitější jsou postavy mužů a žen v lidových krojích z Blat, Moravy i Slovenska, které mu malovala malířka V. Sováková. Navazoval tak na naši svéráznou lidovou keramiku. V lednu 1915 odchází za vojenskou povinností, v listopadu 1918 se vrací do Bechyně.
Jeho rozsáhlá další činnost je věnována hlavně muzejnímu spolku. Spolu s dalšími je nadšeným sběratelem, průvodcem muzea, amatérským archeologem. Od r. 1909 byl po prof. F. Kopeckém zvolen uměleckým rádcem Družstva keramiků, v r. 1922 se stal prof. Mařan předsedou akciové společnosti Keras, které vyrábělo původně kamnářské formy, figurální terakotu, staročeskou majoliku, posléze uměleckou terakotu a glazované vázy. Byl velkým milovníkem přírody, motivy z ní často používal ve svých výtvarných pracech. Byl jedním ze spoluzakladatelů místní organizace Klubu československých turistů.
Pan prof. Václav Mařan zemřel 17. února 1962 v Bechyni.