„Myslím, že tatínka dost mrzelo, že Otto nechce dál studovat na gymnásiu a že se rozhodl jít už z kvarty na keramickou školu do Bechyně. Ale věřil, že si Otto vybral povolání, které bude dělat rád, že tedy bude dobře pracovat, a dal mu svůj souhlas. Bratr byl v bechyňské škole v oddělení malování porcelánu. Měla to být průprava pro návrháře v průmyslu nebo si snad mohl zařídit nějakou malou keramickou dílnu, prostě bylo to zaměstnání, kterým se mohl slušně živit. Nikdo z nás tehdy nepomyslel na to, že by mohl být z bratra sochař. V takovém případě by bylo přirozenější učit se v Hořicích, které byly blízko, proti vzdálené Bechyni. Modelování bylo ve škole malby porcelánu jako vedlejší předmět a můj bratr brzy zatoužil po tom, aby se mu stalo hlavním zájmem. Přešel tedy na školu sochařství a po absolvování v Bechyni chtěl pokračovat na Uměleckoprůmyslové škole v Praze. My jsme dobře nechápali, že Otto, který neměl zrovna šikovné ruce, chce být sochařem. Taky vím, že netvořil nikdy snadno, nikdy živelně, že mnoho myslel a uvažoval.“ /Emil Gutfreund:Dětství Otto G./.

V letech 1903-1905 bydlí Otto v Bechyni u vdovy Viturkové,čp. 47, 1905-1906 u J.Viturkové, Libušina 38. Není divu, že se čtrnáctiletému chlapci stýskalo a že posílal domů takovéto dopisy:

já nevím, kolikátého dnes je [Bechyně,poč.podzimu1903]

Milá maminko!
Ani nevíš, jak je to doma hezké. Je to tu sice hezké, ale s doma není ani žádného přirovnání. Byl jsem doprovodit tatínka na nádraží a celou cestu zpět jsem plakal. Když jsem šel po náměstí, díval se pan ředitel Porges s paní z okna, já jsem ho pozdravil a on na mě volal, že mám přijít zítra ráno do ředitelny. Mám tady na pokoji devatenáct svatých obrázků a fůru fotografií, když se na to podívám, vzpomenu si na svůj pokojíček a dám se do pláče. K večeři jsem dostal dva řízky, jeden velký a jeden malý, ten malý jsem snědl, ale ten velký jsem už nemohl; po večeři jsem dostal hrníček čaje. Před večeří tu byla nějaká „teta shora“ a teď tu sedí zas a mele hubou až bůh brání. Mladá mně tu sedí u stolu a čumí mně do psaní. Píšu a za podložku mám pražské noviny. Musíš mi poslat ten knoflík od haveloku, je v neetischlu v šuplátku. „Tetička shora“ mě těší, že její synovec musel už od šesti let být pryč. Když jsem šel pro známky, šel jsem nejdřív k nějakému schnittvorákovi, celou cestu jsem se motal jako opilý a v trafice jsem se dal do pláče. Odpusť, že tak špatně píšu, mám pořád kalné oči.

Všechny zdravím Tvůj Otto

V roce 1906 ukončil studia na bechyňské keramické škole, na vysvědčení na odchodnou měl ze šestnácti předmětů pět trojek, devět dvojek a dvě jedničky /kromě mravnosti chování a pilnosti/. Ze školních prací v Bechyni jsou známy: Ornament, Kropenka, Váza, Hodiny vše sádra, díla nejsou zachována, pouze fotografie. Jeho klausurní práce je Kohout v tónované sádře. O významu a úctě k Gutfreundově dílu svědčí na keramické škole replika Gutfreundova autoportrétu a informační panel uvnitř školy, práce pana Jiřího Novotného.

Z pochopitelného důvodu obsahu Městského zpravodaje jsem věnovala více prostoru bechyňskému studiu O. Gutfreunda, i když jeho význam pro českou sochařskou školu spočívá v letech dalších. Těm se na těchto stránkách můžeme věnovat pouze „letem-světem“.

V letech 1906-1909 studoval na Uměleckoprůmyslové škole v Praze ve speciálním oddělení pro figurální a ornamentální modelování u prof. Josefa Drahaňovského. Jeho pokrokovému náhledu na umění však škola nevyhovovala.

„Ze známých osobností ho na škole ještě vedli St. Sucharda, Ladislav Šaloun a malíř J. Preisler. Ten ho učil kreslení aktu a mimochodem byl jediný ze starších umělců /37 let!/, koho nastupující generace uznávala. Studium na Umprum budoucího sochaře příliš nepovznášelo. Pozdně klasicistický či ornamentální secesní duch, který na škole vládl, a sešněrované myšlení, jehož se nové filosofické proudy snad ani nedotkly, neměly mladým hlavám co říci“.

(M. Novotný)

Významný byl pro Gutfreunda pobyt v Paříži, kam odjel na podzim r. 1909 a navštěvoval soukromou školu na Académie de la Grande Chaumiére, kterou v sochařském ateliéru vedl E. A. Bourdell. Během tohoto ročního studia se také seznamuje s uměleckými sbírkami a galeriemi v Paříži, navštěvuje sochaře A. Rodina, cestuje po Francii za gotickými památkami a stýká se s českými „Pařížany“ O. Španielem, B. Kubištou, A. Matějčkem /naším nejpozdějším význačným historikem umění/, T. F. Šimonem, B. Vidimským aj.

„Poznal jsem Ottu Gutfreunda na jaře 1909. Bylo to při návštěvě Bourdellově v Praze, jež byla velikou událostí našeho uměleckého života a pro mne silným osobním zážitkem. Proto si pamatuji podrobnosti a po dnes vzpomínám, jak do jídelny hotelu Štěpán [Sroubek-Evropa] přivedl Josef Mařatka francouzskému hostu staršího pána s mladým hochem - Gutfreundy otce a syna. Vykládal o nich a překládal, že mladý opouští Umělecko-průmyslovou školu a že otec nechal by jej studovati v Paříži. Všiml jsem si tehdy spíše otce než syna a líbila se mi jeho rozvážná starostlivost o synovu budoucnost, i to, že nechtěl brániti mladému v odhodlání k umění. Později poznal jsem starého pána Gutfreunda blíže a styk potvrdil mi jenom první dojem velké dobroty, rozumného rozhledu po světě a zralé životní zkušenosti. Syn zdědil po něm svou podivuhodnou mírnost a zdravý pohled na věci. Tehdy u Štěpána smluvili, že mladý Gutfreund půjde do Paříže a bude se učiti v soukromé škole Grande Chaumiére, kde Bourdell vedl a vede oddělení sochařské.“
/V. V. Štech:Léta s Gutfreundem/

V r. 1910 opouští Bourdellovu školu a s A. Matějčkem cestuje po Anglii, Belgii a Holandsku, v červenci se vrací do Prahy. Jeho názory a dojmy, ve kterých je vidět mimořádnou inteligenci, vzdělanost, pracovní sebekázeň, jsou dochovány v jeho denících, úvahách, studiích i korespondenci. O rodinné soudržnosti již tu byla zmínka, ale nemohu vynechat úryvek z dopisu umírajícímu otci:

V Praze 21. a 22. 7. 1912

Milý tatínku!
Dnes, že je neděle, jsem modeloval jen dopoledne. Odpoledne jsem šel do kavárny. Tam mě přemluvili Langer a Filla, abych s nimi šel na řecko-římské zápasy na Pankrác. Šel jsem tedy s nimi. Bylo to v jedné hospodě, v sále. Byly to zápasy amatérů, tak to bylo moc zajímavé, protože to všichni brali náramně vážně a tloukli sebou ukrutně. Hleděli jsme ale přijíti ještě za světla domů, zápasili tam totiž členové klubů z Krče, Vinohrad a Košíř a stoupenci těchto klubů, kteří byli v hledišti, navzájem na sebe křičeli, míchali se do soudcovských výkonů a vůbec to vypadalo, že z toho bude lepší rvačka. A kdyby člověk dostal od takového atleta těžké váhy z Košíř nebo z Krče facku, tak už si nemusí dát do smrti plombovat zuby…“
Tvůj Otto

Nebyl by nám všem takový upřímný dopis od syna milý?

V roce 1911 se O. Gutfreund stává členem Skupiny výtvarných umělců, pronajme si ateliér v Praze, protože ateliér v Dvoře Králové mu nedovoluje intenzivní styk s uměleckým světem. Účastní se všech výstav Skupiny a v r. 1913 se stává jejím předsedou. V dubnu 1914 odjíždí do Paříže, kde ho zastihne 1. světová válka, přihlásí se jako dobrovolník do armády, je zařazen do cizinecké legie, se kterou se zúčastní bojů v Alsasku. Z idealistických pohnutek se postaví na odpor proti šikanování českých dobrovolníků ve Francii, nu a nakonec skončí v zajetí v internačním táboře Saint Michel de Frigolet, kde je od května 1916, od roku 1917 je v internačním táboře s mírnějším režimem v Blanzy, pak odjíždí do Paříže a v srpnu 1919 se vrací do Čech. Těžce se s tímto rozsudkem vyrovnává řadu let.

Nakrátko odjede do Francie, ale od července 1920 se nastálo usadí doma ve Dvoře Králové a v Praze. Nicméně styky se světovými uměleckými osobnostmi udržuje dále, jsou to např. J. Kars, O. Kubín, J. Gris, G. Braque, A. Basler, R. Weiner, E. Filla, H. Kahnweiler, Kleinovi aj. V roce 1919 se stává členem SVU Mánes, se kterým pravidelně vystavuje. Je i zde, v Praze, obklopen spoustou uměleckých přátel /V. H. Brunner, J. Čapek, K. Čapek, V. Dvořák, V Hofman, F. Langer, V. Špála, V. V. Štech, J. Křička, L. Vycpálek, V. Štěpán, J. Štursa, V. Kramář, O. Španiel, O. Novotný, A. Matějček, B. Feurstein, V. Nebeský, J. Pečírka, V Nikodem, J. Kopta, E. Bass, B. Stefan a další/. Všechna tato jména uvádím proto, abychom si uvědomili naši sounáležitost se světovým uměním, od kterého jsme byli později násilně odtrženi.

Po Gutfreundovu návratu však již byly v nové republice změněné poměry, ustáleny nové vztahy a sochař i přes svá četná přátelství si musel znovu obhajovat svoje postavení. Po válečných a vůbec životních zkušenostech přechází od kubistického výtvarného názoru do polohy sociálního civilismu /Podobizna matky, Vlastní podobizna, Děvče se psem…/. Konečně také po existenčním živoření přicházejí i veřejné zakázky. Proslavil se především skupinovým pomníkem Babičky B. Němcové v Ratibořicích, monumentálním reliéfem pro Legiobanku v Praze Na Poříčí „Návrat legií“, čtyřmi kompozicemi na téma textilního průmyslu do vily pro strýce-továrníka J. Sochora: Muž u selfaktoru, Sukařka, Tiskař a Černoch neboli Česač bavlny. Připomeňme si jeho návrh kovové pětikoruny, vlys pro čs. pavilon na Mezinárodní výstavu dekorativních umění v Paříži, světoznámou plastiku prostorově rozloženého strojového motivu na atikuŠkodových závodů kolem znaku s okřídleným šípem. Velice významná byla jeho plastika „Rodina“ z r. 1924, dále kolorované plastiky Průmyslu a Obchodu, tři hlavy: „Dívka s růží“, „Dívka s řasami“, „Vzhlížející“. Můžeme ještě vzpomenout na drobné plastiky Rváči, Soupeři, Milenci, Na zemi atd.; v letech 1921-1926 je dokumentováno 103 jeho sochařských prací.

V roce 1926, 29. dubna se oženil s Miladou Lindnerovou zvanou Milda, jejíž portrét z kolorované pálené hlíny vytvořil již r. 1923, kdy se spolu poznali.

3. srpna 1926 je po konkurzu ustanoven profesorem na Uměleckoprůmyslové škole v Praze. Svých pedagogických povinností se zhostil se svou pověstnou svědomitostí a důsledností. Učil své žáky plasticky myslet, chtěl, aby se naučili řemeslné dovednosti a ctili občanskou i uměleckou mravnost; v té jim byl skutečným příkladem.

Přišel ale osudový den 2. června 1927, kdy se šel koupat na Střelecký ostrov a vytáhli ho z vltavské vody utonulého. Byl zpopelněn 7. června a pohřben na Vinohradském hřbitově. Zápis z smuteční schůze Uměleckoprůmyslové školy v Praze k uctění zesnulého profesora Gutfreunda.

Pan rektor zahajuje schůzi a praví:
„Dámy a pánové, shromáždili jsme se ku schůzi tak smutné, že takové mezi námi ještě nebylo, Profesor plastiky sochař Otto Gutfreund odešel náhle a navždy. Všichni, kdož jsme ho před rokem volbou určili na významné místo učitele umělecké mládeže, ocenili jsme tím činem jeho práci sochařskou, její význam pro současné umění české, jeho kvality intelektuální a charakterové. Viděli jsme nadto v Gutfreundovi veliký slib pro vývoj české plastiky. Přišel mezi nás, necelý rok tu pracoval s námi, poznali a měli ho rádi i ti, kdo ho neznali dřív. Měl duševní pohodu z dobrého srdce. Mlád, zdráv, přítel mládí a života, v přípravách k velikým sochařským činům odešel navždy. Jeho práce, jeho jasný duch uchovají ho navždy v paměti.“

Nato schůze skončena.

Odešel vskutku jeden z našich nejnadanějších umělců, který ovlivnil svou tvorbou řadu následovníků a patřil mezi významné naše i světové sochaře.

A. Plachtová