Třetí z „pánů muzikantů“, jenž převzal od svých předchůdců pomyslné dirigentské žezlo, či spíše taktovku, byl Josef Matějka, jehož památce jsou věnovány následující řádky.

Do Bechyně přišel jako pětadvacetiletý v roce 1938 po Hitlerově anšlusu na Rakousko. Do té doby žil ve Vídni. Tam chodil do českých i německých škol a už tam v něm zrály dvě velké lásky - k hudbě a ke sportu. Ve Vídni vystudoval na státní hudební akademii obor klarinet. I v té druhé oblasti svých zájmů dosáhl mimořádné úrovně - hrál druhou fotbalovou ligu za Rapid Vídeň a měl nabídku hrát ligu první, ale tu odmítl, protože by musel hrát za německý klub, což nechtěl. Pocházel přece z české rodiny; jeho otec vyráběl boty a maminka je prodávala.

Po příchodu do Bechyně si otevřel na náměstí, co je dneska spořitelna, krámek - hračkářství. A uplatnil tu i své profesionální vzdělání: chodily k němu na hodiny děti, které se chtěly učit hrát na nějaký hudební nástroj. Když po válce v Týně nad Vltavou otevřeli hudební školu, učil tam i v její bechyňské pobočce. Po jejím osamostatnění se stal ředitelem. Všem Bechyňákům byl ale znám především jako šéf taneční kapely, která hrála po čtvrt století na plesech, při tanečních zábavách, prostě při každé společenské události. Měl smysl pro humor a dokázal přijmout i vtípky na sebe, což dokazuje i text z pozvánky na II.letní karneval v Bechyni v roce 1947:

Pozor! Pozor!
Návštěvníci vinárny na letním karnevalu se upozorňují,
že dirigent tanečního orchestru,
vyhrávajícího tam k tanci,
jest daleko - široko známý a oblíbený
JOE MATĚJKA,
takto ještě vlastní vinou mládenec.
Na tuto skutečnost se výslovně upozorňují všechna vdavek chtivá děvčata od 15 do 85 let.
Kolega v orchestru JOSEF PICÁLEK /zn.J.P.p.)

Josef Matějka pak upadl do nemilosti tehdejších bechyňských mocipánů a musel k lopatě. Při stavbě nedalekého vojenského letiště v padesátých letech ji musel držet rukou celé dva roky; potom pomáhal při zeměměřičských pracích. Ale v té době ho potkalo naopak štěstí soukromé. Po krátkém a málo povedeném manželství se potkal se slečnou Doleželovou, která byla v lázních na léčení a láska na první pohled vyústila po pár týdnech roku 1952 v druhou svatbu. O rok později se jim narodil syn Josef a po dvou letech Jaroslav. Oba dva trávili pak své dětství v létě hlavně na půvabné bechyňské plovárně, kde byl Josef po sedm let správcem a kde Matějkovi poskytovali vyhládlým a žíznivým plovárenským hostům v pronajaté kantýně pohoštění.

V době od konce padesátých let a hlavně v letech šedesátých, jak známo, přišla doba politického tání a Matějka se mohl vrátit k hudbě coby ředitel bechyňské Lidové školy umění. V těch letech se stal skutečnou hudební autoritou. Měl velký podíl i na tom, že v té době se v Bechyni začaly konat koncerty našich předních umělců. Představili se tu takoví mistři, jakými byli například členové Smetanova kvarteta, Talichova kvarteta, Josef Suk, Ilja Hurník a další. Lví podíl na koncertním životě v našem městě měl právě posledně jmenovaný skladatel a klavírní virtuóz. Bechyně využila toho, že v známé Schmausově vile bylo v té době rekreační středisko Svazu českých skladatelů a koncertních umělců, u něhož našli orga-nizátoři koncertů pochopení a chuť ke spolupráci.

Pan Matějka měl i jedno velké přání: chtěl, aby ho bechyňští poznali nejen jako kapelníka, klarinetistu a saxofonistu ve službách lehké múzy, chtěl jim ukázat své umění i v oblasti hudby vážné. Jednomu z jeho vystoupení před publikem jsem asistoval i já. Doprovázel jsem ho na klavír, pan Matějka hrál dvě věty z Mozartova klarinetového koncertu - a skvěle! Ale nepřál bych nikomu prožít těžké zkoušky před vystoupením - vyžadoval, aby ani notička nespadla pod pult; byl perfekcionalista.

A nemůžeme opomenout ani druhý pól jeho zájmů - sport, respektive kopanou. Hrál v útoku bechyňského Rapidu a byl mezi svými spoluhráči nejvýraznější. Jeho hlavičky do sítí soupeřů budily v divácích na starém hřišti u lázní obdiv a nadšení. Ne náhodou mu říkali „náš Pepi“ po vzoru slavnějšího Pepiho Bicana ze Slávie, také původem Vídeňáka.

Prožil velice plodný život. V plné síle ho však v roce 1980 zaskočila zhoubná nemoc. Zemřel 14. srpna téhož roku.