A tak počátkem padesátých let přichází do souboru mladá učitelská dvojice - Jaroslav jako herec a jeho manželka Jiřina jako dodnes nepřekonaná nápovědka.

Jaroslavův herecký talent se projevil hned v prvních inscenacích. Nezapomenutelný je např. jeho výkon ve hře A. Casony Stromy umírají vstoje. Po Rudolfu Frantovi přibírá i štafetu režisérskou. Jeho režijním debutem byla v r. 1962 hra z venkovského prostředí Jakub Oberva, nadšeně přijatá místním obecenstvem. J. Konvalinka byl perfekcionalista v nejlepším smyslu toho slova. Režii každé hry pečlivě promýšlel a připravoval. V roce 1965 bylo z bezpečnostních důvodů uzavřeno divadlo Na Protivínce. Poslední hrou na tomto jevišti byla Jiráskova Lucerna v režii J. Konvalinky. Jen díky jeho houževnatému úsilí se soubor v následujících letech , než byl postaven nový Kulturní dům, nerozpadl. Jaroslav hledá cestu , jak tuto dobu překlenout. V roce 1966 nacvičil herecké monology Jaroslava Průchy HRDINOVÉ OKAMŽIKU. Nacvičovalo se v respiriu školy, vystupovalo se v lázeňské dvoraně. Ve stejných provizorních podmínkách nacvičil v r. 1968 jako zájezdové představení Stroupežnického PANÍ MINCMISTROVOU a zúčastnil se s ní festivalu historických her v Třeboni. V témže roce přispívá soubor kostýmovanou skupinou k oslavám 65. výročí „Bechyňky“ a Jaroslav Konvalinka v roli starosty Hynka Daniela přednáší jeho historický projev z roku 1903. To se pak stává tradiční součástí všech následujících jubileí Bechyňky. V r. 1969 pokračuje v inscenaci malých jevištních forem , v r. 1970 nacvičuje Havlovu hru BARBAR VOK, kterou soubor uvádí opět v lázních, v letištním klubu a také na festivalu historických her v Třeboni.

Týden po otevření nového Kulturního domu 14. května 1971 tleská vyprodané hlediště premiéře hry J. Bukovčana NEŽ KOHOUT ZAZPÍVÁ, opět v jeho režii. V červnu téhož roku na ASUTu v Kroměříži získává soubor s touto inscenací první cenu a Cenu Města Kroměříže.

Radost z nového jeviště a z úspěchu inscenace kalí vlna normalizačních kroků z počátku sedmdesátých let. Stává se obětí novodobého „honu na čarodějnice“. Je zbaven funkce zástupce ředitele školy a přeložen na školu v Opařanech. Novodobá cenzura se nevyhnula ani publikaci ke 130. výročí souboru, kterou připravoval. Pocit nespravedlnosti a bezmoci se nadlouho stal stresujícím faktorem a natrvalo podlomil jeho zdraví. Jaroslav se snaží překlenout toto období usilovnou prací v divadle. V roce 1972 na ASUTu v Bechyni získává Vachkovo BIDÝLKO v jeho režii hlavní cenu. Organizuje opět kostýmovanou skupinu k 70. výročí „Bechyňky“ a na letní oslavy 650. let Města Bechyně sestavuje třicetičlennou „DRUŽINU PETRA VOKA“ v dobových kostýmech. Téhož roku se soubor pod jeho režijním vedením stává poprvé účastníkem Jiráskova Hronova. V závěru roku zazněly z úst bechyňských ochotníků vůbec poprvé verše Williama Shakespeare ve hře VEČER TŘIKRÁLOVÝ v jeho režii. Až do roku 1981 režíruje dalších sedm her, mezi nimi i Čapkovu MATKU. Hraje ve hrách Voskovce a Wericha i v Boučkově hře SETNÍKŮV ŠTÍT. Od roku 1955 až do roku 1988 vedl pečlivě archiv a kroniku souboru. Po roce 1988 mu jeho zdravotní stav nedovoluje pokračovat v divadelní práci.

Je ironií osudu, že v době, kdy se poměry v naší společnosti změnily, nemohl se již vrátit ani ke svému povolání, ani ke svému divadelnímu koníčku.