Za tu dobu sehrála na prknech zdejšího divadla i na zájezdových scénách desítky rolí a získala za ně i řadu ocenění. Mnohé z nich byly role hlavní, např. ve hře „Paní Kalafová v r. 1973. S touto hrou se soubor účastnil v témž roce Jiráskova Hronova. V roce 1978 ztvárnila titulní roli v Čapkově „Matce“.

Na národní přehlídce soutěže divadelních monologů, pořádaném Svazem českých divadelních ochotníků (SČDO) v r. 1982 získala Tonička velmi pěkné 3. místo za monolog M. Ryšavé z Průchových „Hrdinů okamžiku“. Současně ji ÚV SČDO udělil „Čestné uznání za celoživotní věrnost ochotnickému divadlu“. A Tonička zůstala divadlu věrná až do konce. Své poslední divadelní představení odehrála na celostátní soutěži tvořivosti v r. 1992 v Karviné, jíž se soubor účastnil a získal 2. cenu, když první cena nabyla udělena. Největší ohlas tam měl právě monolog M. Ryšavé v Toniččině přednesu. Tehdy bylo Toničce 84 let.

Ač mezi ní a většinou souboru byl značný věkový rozdíl, překvapovala nás svou vitalitou, smyslem pro humor a věčně optimistickým naladěním. Přitom její osobní život nebyl příliš šťastný:

Přežila hrůzy koncentračního tábora a z nevydařeného manželství jí zůstal nevlastní problémový syn, o něhož se poctivě starala až do jeho předčasné smrti. Za svou velkou rodinu považovala náš ochotnický soubor. Dokladem toho je i citace z jejího dopisu z 1. 7. 1993, ve kterém děkuje za pomoc, poskytnutou jí členy souboru: „ ... A já, třeba již nemohu hrát (špatný sluch a zrak), ale jsem Vaše a Vy moji. Já Vám za všecko moc děkuji a ponesu to v sobě celý můj zbývající život.“ Toničce tehdy zbývalo málo přes rok života. Zemřela koncem července 1994 a rozloučit se s ní přišla většina členů souboru.

Podle kroniky DS Lužnice a ze vzpomínek současníků i vlastních sestavila M.Kubešová