„Za městem je sídliště. Na našich bývalých polích, dědových a babiččiných. Vojáci za ně zaplatili na dané poměry slušně, postavili jsme si barák. Otec na těch polích kdysi zakládal sad. Velkoryse, jak jinak. Pásy jabloní a třešní se táhly přes celé pole, pět set metrů, jeden vedle druhého… Třešně se vedly, ještě teď sem tam nějaká stojí mezi otlučenými baráky na sídlišti, odrbaná kluky ...“

Poznáte z krátkého úryvku z novely Anny Blažíčkové Psí víno, která před pár lety vyšla, že její autorka mluví o Bechyni? Tomuto jihočeskému městu je věnována celá, ožívají v ní léta čtyřicátá, padesátá minulého století, ožívá atmosféra té odeznělé doby.

Bechyně tehdy byla malá a oproti dnešku dost jiná. Žádná sídliště, na severu končívala nádražím a domečkem Dudychů, na západě Plechamrem, žádné auto kromě taxíku pana Strangmüllera, po kostkami dlážděné hlavní ulici jezdily jen vozy tažené koněm (s posledním jezdil už jen autorčin otec), ale i kravičkou, ty kostky byly často posety kobylinci, na nichž poskakovala hejna vrabčáků či chocholoušů… Ve středu města, co zeje dneska podivná prázdná prostora, využívaná jako parkoviště, byl malý parčík s kašnou, za ním stával rozsáhlý „jégrhaus“ a vedle něj, tam, co za „totáče“ postavili sídlištní domy naprosto se nehodící na hlavní třídu města, stály přízemní domky až k jednopatrovému domu naproti vile doktora Čámského, kde prodávali Smíškovi - a později pan Bezecný - potraviny všeho druhu. Dům je rovněž zbouraný, ustoupil snaze rozšířit ulici, stejně jako stavení elektrikáře Hejlíka, v němž měl tehdy ordinaci vynikající zubař, pan Konývka. A tam, co si za prodaná pole Petráčkovi (tak se Anna Blažíčková za svobodna jmenovala) postavili zmíněný barák, stávala tři sta let stará, šindeli pokrytá chaloupka její babičky - „uklizená a čistá, až na ty šváby, byla jednoduchost sama. Malíř a profesor v jedné osobě, předseda památkového úřadu z okresního města, se o ni nabojoval. - Nechají se na střeše šindele, venku musí zůstat všechno nachlup tak, jak je, i prkenný plot, vrátka, chlívky, zato vevnitř můžete mít třeba koupelnu. Všechno zařídím, uvidíte. Později přicházel posmutněle, na úřadech se záležitost vlekla, nevedla se, až rezignoval...“

Právě do této chaloupky, kde bydlela babička a děda, pan Kolář, se autorka Psího vína vracívala, přilnula k ní, přestože právě ona tehdy zastávala názor, že aby mohlo přijít nové, lepší, musí padnout „staré“, jak tehdy hlásala svým prarodičům. Teprve později pochopila, jak velká to byla škoda. Nový dům, ve kterém trvale bydlí její sestra, Petráčkovi postavili a Anča (tak jí jako její spolužák od první třídy říkám) sem dodnes jezdívá. Tam za zdí zůstal z dob jejího dětství letitý kaštan, vyrostlý z kaštánku, který sem ona zasadila. Pod ním ráda sedává, když se prý o něj opře, cítí, jak do jejích těla prýští síla a chuť do života. Je to pro ni zvláštní, tajemné, doslova magické místo.

Ale vraťme se ještě k jejímu Psímu vínu a dovolte, abych uvedl, co jsem sám před časem o této novele napsal: Autoři se často vracejí ke kořenům svého rodu, k prostým osudům rodičů a prarodičů, aby se pokusili načerpat osvěžující vůli k plodnému životu v dnešní složité době. Se svým snem se svěřuje ve své próze Psí víno také Anna Blažíčková, ne však popisně kronikářsky, ale věcně poetickou sebevýpovědí, zbavenou jakéhokoliv staromilství, kterou odhaluje své nitro podivuhodně vnímavého, citlivého a přemýšlivého člověka. Prolínáním vzpomínek na svého činorodého otce, nemocnou matku a další lidi a lidičky těch odeznělých let, kousek po kousku skládá autorka i svůj vlastní lidský portrét.

Sluší se ještě uvést aspoň pár faktů o autorčině životě: jako vodňanská rodačka šla v Bechyni do první třídy právě v den, kdy vypukla druhá světová válka, pak studovala gymnasium, nejprve v Táboře, později v Týně nad Vltavou, na vysoké škole nejdříve českobudějovickou pedagogickou fakultu, později filosofickou fakultu Karlovy university v Praze. Učila na gymnasiu ve Voticích a pak na průmyslovce ve Vlašimi. Od roku 1964 pracovala externě - psala recenze do novin, byla externistkou Památníku národního písemnictví a Ústavu pro českou literaturu Akademie věd. Napsala knihy pro děti, které se také z velké části odehrávají na Bechyňsku (i když místy se změněným názvem: Směr Červený Újezd a Kdo nesází, nevyhraje aneb Dostane se Honza k počítačům?). Má dceru a syna a manžela Přemysla, který je naším předním literárním historikem. Před rokem 1989 si protrpěli své, dnes žijí spokojeně v Praze, ale bez Bechyně nemohou být.

Její Psí víno si určitě přečtěte - je v něm kus duše našeho města.

V. Falada